První zub se dítěti prořeže obvykle mezi šestým a dvanáctým měsícem. Právě tehdy doporučují dětští zubaři první návštěvu ordinace – nejpozději do šesti měsíců od prořezání prvního zoubku, tedy často kolem prvního roku života. Důvod není administrativní: zubař při ní zkontroluje, že zuby rostou správně, ukáže rodiči, jak se o ně v tomto věku pečuje, a hlavně si dítě zvykne na cizí prostředí dřív, než se objeví první kaz.
1. Seznamovací návštěva: cílem je, aby si dítě sedlo do křesla
První termín si rodič domlouvá sám a je dobré ho rovnou pojmenovat: jde o seznamovací prohlídku, ne o ošetření. V ordinaci se nic nevrtá. Dítě si sedne rodiči na klín, křeslo se zvedne a sjede dolů, zubař mu dá do ruky zrcátko, spočítá zoubky a nechá ho fouknout vzduchovou pistolku na ruku. Celá návštěva trvá deset až patnáct minut a končí dřív, než dítě začne být unavené.
Pro rodiče je to zároveň příležitost zeptat se na konkrétní věci: kolik pasty dávat, zda je potřeba fluoridace, jak často chodit na prohlídky. Preventivní prohlídky u dětí hradí veřejné zdravotní pojištění dvakrát ročně – pokud je dítě zvyklé chodit pravidelně, řeší se většina problémů ještě v době, kdy je ošetření krátké a bezbolestné.
2. Co říct doma a čemu se vyhnout
Dítě si udělá představu podle toho, co slyší od rodičů. Slova „vrtání“, „injekce“, „píchnutí“ nebo „trhání“ patří k nejčastějším důvodům, proč dítě před návštěvou odmítá otevřít pusu. Nahradit se dají konkrétním popisem toho, co se skutečně stane: „Pan doktor se ti podívá zrcátkem a spočítá zoubky.“
Nefunguje ani útěcha „nebude to bolet“ – dítě si z ní odvodí, že by bolet mohlo. Stejně tak není dobré slibovat „dneska se nic dělat nebude“, pokud to rodič neví jistě. Pokud už ošetření nutné je, je lepší říct pravdu v jednoduché formě: „Zoubek je nemocný, pan doktor ho spraví, může to chvilku brnět.“
Před samotnou návštěvou pomáhá hra na zubaře s plyšákem, prohlížení obrázkové knížky o ordinaci nebo krátké video. Naopak vyprávění vlastních zážitků z dětství typu „já jsem se taky bál a bylo to hrozné“ situaci neprospěje.
3. Načasování a den návštěvy
Termín je lepší domlouvat dopoledne. Děti jsou v tu dobu odpočaté a lépe spolupracují než po obědě nebo po školce. V den návštěvy dítě potřebuje být vyspané a najedené – hladové nebo přejedené dítě hůř snáší ležení v křesle. Do ordinace si bere svou oblíbenou hračku nebo plyšáka, který „jde taky na prohlídku“.
Rodič by měl mít vlastní obavy pod kontrolou. Děti čtou napětí v hlase i v držení těla a nejistý rodič v čekárně dokáže pokazit i dobře naplánovanou návštěvu. Nedělá se z ní ani velká událost: žádná odměna slibovaná předem, žádné loučení jako před odjezdem na tábor.
4. V ordinaci: metoda vysvětli–ukaž–udělej
Dětská stomatologie standardně pracuje s postupem tell–show–do, česky vysvětli–ukaž–udělej. Zubař nejdřív slovně popíše, co bude následovat, pak to předvede nanečisto – na plyšákovi, na vlastní ruce nebo na sucho bez nástroje – a teprve potom výkon provede. Dítě tak ví, co přijde, a přestává být překvapené.
Role rodiče je v tuto chvíli hlavně tichá. Sedí poblíž, drží dítě za ruku, ale nezasahuje do toho, co zubař říká, a nedomlouvá mu. Věty typu „neboj, to nic není“ nebo „když budeš plakat, dostaneš...“ spolupráci spíš rozbijí. Menší děti mají rodiče na klíně, u dětí kolem pěti let a výš se často ukazuje, že lépe spolupracují, když mohou být v křesle samy a rodič stojí kousek stranou.
Předem je dobré zubaři říct, čeho se dítě konkrétně bojí – zvuku vrtačky, světla, zavřených dveří. Ordinace na to obvykle umí reagovat: pustí hudbu, nechá dveře otevřené, ukáže dítěti, jak vrtačka „zpívá“ na nehtu.
5. Když prohlídku nezvládne
Neúspěch není důvod k domácímu trestu ani k dalším přesvědčovacím kolečkům v čekárně. Návštěvu je lepší ukončit dřív, než se dítě rozpláče, a to, co zvládlo, nahlas ocenit – konkrétně („sedl jsi do křesla a otevřel pusu, to bylo dobré“), ne obecně. Další termín se domlouvá kratší a s jasným cílem: tentokrát jen křeslo a zrcátko.
Pokud se děti bojí opakovaně a ošetření už je nutné, existují další možnosti. Povrchová anestezie gelem znecitliví sliznici před vpichem, inhalační sedace oxidem dusným snižuje úzkost a u rozsáhlého ošetření nebo u velmi malých dětí přichází v úvahu celková anestezie, kterou indikuje zubař ve spolupráci s anesteziologem.
Někdy pomůže i změna zubaře. Pokud si dítě spojí konkrétní ordinaci s nepříjemným zážitkem, je nový začátek jinde snazší než roky přemlouvání. Prořezané zoubky se čistí dvakrát denně od prvního zubu, do tří let stačí množství pasty velikosti zrnka rýže, od tří let velikosti hrášku. Právě tohle je ale věc, kterou zubař dítěti při seznamovací návštěvě skutečně ukáže.
Foto: Nadezhda Moryak / Pexels