V prvních letech života vzniká v mozku dítěte více než milion nových nervových spojení za sekundu. Uvádí to Centrum pro vývoj dítěte Harvardovy univerzity (Center on the Developing Child), podle něhož se mozková architektura staví podobně jako dům – nejprve jednoduché okruhy, na kterých teprve rostou ty složitější. Která spojení zůstanou a která se časem odstraní, přitom rozhoduje to, jak často a jak kvalitně je dítě používá.

Architektura mozku: používané spoje sílí, nevyužívané se odstřihují

Mozková architektura se podle Harvardu vytváří odspodu nahoru. Nejdřív vznikají okruhy pro základní smyslové a motorické funkce, teprve na nich se staví složitější okruhy pro jazyk, pozornost a sebeovládání. Klíčové jsou takzvané výkonné funkce (executive function), které stojí na třech pilířích: pracovní paměti, schopnosti potlačit impulz a kognitivní flexibilitě. Tyto dovednosti se podle Centra pro vývoj dítěte neučí z instrukcí, ale procvičováním v běžných situacích – při hře, při hádce o hračku nebo při čekání, až na dítě přijde řada.

Serve and return: střídavá výměna jako tenisový míček

Harvard popisuje základní mechanismus vývoje jako „serve and return“ – dítě vyšle signál (podívá se, ukáže prstem, zabručí) a dospělý mu odpoví. Typický příklad: dítě na ulici ukáže na psa, rodič řekne „ano, to je pes“, dítě zopakuje zvuk a rodič počká, až domluví a teprve pak zareaguje. Centrum pro vývoj dítěte shrnuje tento postup do pěti kroků:

• všimněte si, na co je dítě právě zaměřené,
• podpořte jeho zájem a povzbuďte ho,
• pojmenujte, co dítě vidí nebo dělá,
• střídejte se a vydržte čekat, než zareaguje,
• nacvičujte začátky a konce vzájemné interakce.

Still-face experiment: tři minuty bez reakce stačí

Jak silně na odpovědích dospělého záleží, ukázal experiment Edwarda Tronicka a jeho kolegů publikovaný v roce 1978 v časopise Journal of the American Academy of Child Psychiatry. Matky dostaly pokyn, aby během hry s kojencem na tři minuty zcela přestaly reagovat – udržely neutrální tvář a nereagovaly na jeho projevy. Děti v této fázi snížily počet pohledů na matku i úsměvů a rychle se objevily negativní projevy; jakmile se matka vrátila k běžné hře, většina kojenců se postupně uklidnila. Pokus se dodnes používá jako ukazatel toho, že děti už v kojeneckém věku vzájemnost aktivně očekávají a její náhlé přerušení pro ně znamená zátěž.

Toxický stres: když se zátěž vrší a chybí dospělý, který pomůže

Harvard rozlišuje tři typy stresové reakce. Pozitivní stres je krátkodobá zvládnutelná zátěž, například první den ve školce. Tolerovatelný stres znamená vážnější událost, kterou dítě zvládne díky vztahům, jež ho drží. Toxický stres vzniká, když je zátěž silná, častá a dlouhodobá a dítě nemá k dispozici stabilního dospělého, který by mu pomohl ji zpracovat. Podle Harvardu může dlouhodobá aktivace stresové reakce narušit vývoj mozkové architektury i dalších orgánových systémů.

ACE studie: přes 17 000 dospělých a dvanáctinásobné riziko

Nejsilnější datovou oporou o dlouhodobých dopadech dětství je studie Adverse Childhood Experiences (ACE), kterou připravilo americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) spolu se zdravotním systémem Kaiser Permanente v San Diegu. Data sebraná v letech 1995 až 1997 u více než 17 000 dospělých mapovala deset kategorií nepříznivých zážitků z dětství – fyzické, emoční a sexuální zneužívání, zanedbávání a dysfunkční rodinné prostředí, tedy duševní onemocnění, závislost, násilí mezi rodiči, rozvod nebo uvěznění člena rodiny. Výsledky publikované v roce 1998 ukázaly souvislost: lidé se čtyřmi a více takovými zážitky měli zhruba dvanáctkrát vyšší riziko pokusu o sebevraždu než lidé, kteří žádný nezažili.

Odolnost stojí nejčastěji na jednom stabilním vztahu

Podle Centra pro vývoj dítěte je nejčastějším společným faktorem dětí, které se i přes nepříznivé okolnosti vyvíjejí dobře, alespoň jeden stabilní a spolehlivý vztah s podporujícím rodičem, pečovatelem nebo jiným dospělým.

Hra není ztráta času: zpráva AAP z roku 2018

Americká akademie pediatrie (AAP) vydala v roce 2018 v časopise Pediatrics klinickou zprávu The Power of Play, v níž hru označuje za nezbytnou součást vývoje mozku v raném věku. Hra podle ní posiluje strukturu i funkci mozku a podporuje výkonné funkce, jazyk a schopnost zvládat stres – zejména tehdy, když je součástí vztahu s dospělým, který na dětské podněty odpovídá, tedy přesně v režimu serve and return.

Foto: William Fortunato / Pexels